Historie

Jak to všechno začalo?

Psal se podzim roku 2009 a v mé hlavě se začal rodit jakýsi prapodivný nápad. Trochu jsem bilancoval a zapřemýšlel o svém dosavadním životě. Vždy jsem miloval sport, jenže většinou to bylo spíše v televizi. Věnoval jsem se sice tenisu, ale maximální počet 2 tréninků týdně prostě nepostačoval na větší než okresní úroveň. Párkrát do roka jsem si možná ještě zajel na kolo.

V tu chvíli jsem pocítil potřebu něco změnit. V necelých 18 letech jsem si uvědomil, že mám jednu z posledních šancí na nějakou zásadní změnu ve svém životě. A tak jsem si usmyslel, že začnu běhat. Těžko říct vlastně proč. Nejspíše z toho důvodu, že k běhání vlastně nepotřebujete platit místo kde sport provozujete, ani k tomu nepotřebujete žádné další lidi. Prostě se můžete spoléhat jen sami na sebe. Ani nezáleží na počasí nebo denní době. Běhat se dá kdykoliv, kdekoliv, prakticky za jakýchkoliv podmínek.

Možnost zaběhat si jsem do té doby měl jen ve škole v rámci tělesné výchovy, tam jsem sice většinou ve vytrvalostních bězích ostatní porážel, ale pozornosti učitelů unikal. Dokonce mi byla udělena dvojka z tělesné výchovy, čímž jsem se zařadil do společnosti sportovních anitalentů a flákačů. Žádných školních soutěží nebo sportovních dní jsem nezúčastňoval. Čili v té době to byla opravdu čistá premiéra v mé běžecké kariéře. Samozřejmě to nezačalo příliš valně. Byl jsem rád, když jsem uběhl v kuse tak maximálně 3 kilometry.

Ale stanovil jsem si cíl. Tentokrát jsem se na konci školního roku chtěl dostat na sportovní hry školy a vyhrát běh na 1500 m. Cílem bylo dostat se na čas 4:35. Na začátku školního roku jsem to zaběhl někde kolem 5:20. Tedy čekalo mě hodně práce. Stáhl jsem si jakési tréninkové plány pro začátečníky a pustil se do toho. Ze začátku jsem ale běhal tak maximálně 2x-3x do týdne. Postupně jsem se snažil prodlužovat vzdálenost i čas tréninků.

Pociťoval jsem mérné zlepšení, až jsem se dostal zhruba na úroveň, že jsem byl schopen běžet 5,5 km v kuse v docela kopcovitém terénu v lese.Občas jsem zařadil nějaké kratší intervalové úseky (měřené jen odhadem), případně výběhy kopců.

Až v lednu 2010 jsem si koupil první běžecké boty. Do té doby jsem běhal prakticky v tom, v čem jsem normálně chodil do školy a v zimě na sněhu jsem volil na běh dokonce kanady. V březnu jsem onemocněl a téměř jsem 3 týdny vůbec neběhal. Znovu jsem trochu zapřemýšlel a bilancoval. Běhání mě bavilo čím dál víc, ale stále jsem se cítil nedostatečně vytížený. A tak jsem se po nemoci pustil už do trochu pořádnějšího tréninku, čili v podstatě každý den.

A v červnu přišel můj velký den, běh na 1500 m v rámci školních sportovních dní. Nijak jsem předtím nikde netestoval jak bych na tom mohl být, takže jsem vstupoval do neznáma. A už je tu start. Vybíhám, celkem rychle. Vím, za kolik musím běžet jedno kolo na 200 metrovém oválu. Je obrovské vedro, což vyloženě nesnáším, ale jdu za svým cílem. Nikdo se mě ani nepokouší držet. Mezičasy vypadají dobře, běžím přesně na cílený čas. V závěru ale velké vedro zapůsobí a trochu tuhnu. Čas se zastaví na nějakých 4:36. Nádhera. V tomhle počasí nešlo asi běžet o moc lépe. Cíl považuji za splněný. Ostatní dobíhají až za dlouhou dobu. Učitelé jsou na pochybách. Nemůžou uvěřit, že bych JÁ takto mohl běžet. Dokonce se jeden ptá, jestli jsem neměl běžet ještě kolo. Já moc dobře vím, že neměl. A už jsou tu zvídavé dotazy. Jak to, že jsem takhle zaběhl když jsem do té doby vůbec v tělesné výchově nevynikal. Jen jsem se pro sebe pousmál.

Cíl byl tedy splněn. Byl jsem nejlepší běžec na škole. Ale co teď dál? Kam dál se posunout? Už v téhle chvíli jsem věděl, že tímhle má cesta nekončí. Ba naopak, právě začíná.